Opus Dei je osobní prelatura Katolické církve, která pomáhá obyčejným laikům najít svatost skrze jejich každodenní povinnosti, zvláště skrze práci. Bylo založeno v roce 1928 šestadvacetiletým knězem, Josemariou Escrivá, který zemřel v roce 1975 a byl Janem Pavlem II. blahoslaven roku 1992.

Osobní prelatura je církevněprávní jednotka uvnitř hierarchické struktury církve, které předsedá prelát odpovědný Biskupské konferenci, a ke které mohou patřit jak laici tak kněží. Je ustanovena Svatým stolcem ze specifických pastoračních nebo organizačních důvodů a je řízena stanovami danými Svatým stolcem. Slovo osobní naznačuje, že je definována osobami, na rozdíl třeba od diecézí nebo farností, které jsou definovány geografickou oblastí.

Ne. Členem Opus Dei může být každý, nezávisle na talentech, schopnostech nebo sociálním postavení. Je to Bůh, kdo dává povolání a ve skutečnosti můžete najít mezi členy nejrůznější typy lidí. Když se Opus Dei v nějaké zemi rozšiřuje sociální struktura jeho členů úzce kopíruje sociální strukturu celé země. Hlavním záměrem Opus Dei je hlásat univerzální povolání ke svatosti, což znamená, že každý člověk je Bohem povolán, aby se stal svatým, bez ohledu na to jakou hodnotu přisuzuje společnost jeho zaměstnání nebo postavení. Je třeba říci, že korporativní apoštolská díla Opus Dei (školy, nemocnice a ostatní sociální projekty) jsou otevřeny pro všechny, bez ohledu na rasu, národnost, víru nebo sociální postavení.

Jeden vatikánský úředník jednou řekl blahoslavenému Josemaríovi, že Opus Dei přišlo "o století dříve". Mezi nové aspekty ducha Opus Dei patří: Aktivní snaha odpovědět na univerzální povolání ke svatosti mezi obyčejnými laiky; Duch založený na posvěcující hodnotě obyčejné práce; Organizace v církvi věnující se těmto ideálům, sdružující muže a ženy, ženaté, svobodné a ovdovělé, kněze i laiky všech ras, stáří a sociálního postavení, kteří se všichni snaží řídit se stejným duchem; Rozšíření tohoto ideálu napříč Evropu, Amerikou, Asií a Afrikou za relativně krátkou dobu od založení; Hluboký respekt pro nezávislost laiků v jejich řádném prostředí (obrovské panorama světské společnosti), kde nejsou jako nějaký druh klerikálních agentů, ale jako plnohodnotní členové církve, odpovídající na poslání, které obdrželi ve křtu. Jednají ve světských záležitostech s plnou osobní svobodou a odpovědností když uplatňují různé intelektuální nebo manuální schopnosti v jejich umění a vědě, jejich studiu nebo odbornosti, jejich práci a ostatních úlohách a povinnostech ve společnosti; Když bylo Dílo založeno, mnoho aspektů ducha Opus Dei, ačkoli byly založeny na Evangeliu, bylo v té době označováno za revoluční, tak že je někteří nazývali herezí: body jako radikální vize role laiků v církvi i ve světě; role žen; pohled na manželství jako cestu ke svatosti; myšlenka světa jako místa, kde se člověk může stát svatým; a že požadavky a radosti obyčejného každodenního života mohou být cestou ke svatosti. Mnoho z těchto bodů se později stalo základem oficiálního učení církve, zvláště během Druhého Vatikánského koncilu.

Ano. Ve skutečnosti většina členů žije v manželství. Někteří zůstávají svobodní a z nich jen malá část jsou kněží (méně než 2% ze všech členů).

V Opus Dei nejsou sliby: Členové dělají své závazky k Opus Dei pouze na svou křesťanskou čest. Zavazují se hledat svatost a pomáhat ostatním dělat to samé podle ducha Opus Dei, což znamená hlavně v a skrze jejich každodenní práci a v plnění jejich křesťanských povinností.

Vztah laiků v Opus Dei je k farnímu knězi, biskupovi a Papeži úplně stejný jako u ostatních katolických věřících. Jako ostatní katolíci jsou vázáni diecézními pravidly a následují učení vedení biskupa a plně se účastní života ve farnosti podle jejich osobních možností. Jejich závazky k Opus Dei jsou doplňující a začínají v oblastech, kam autorita biskupa nezasahuje (například duchovní rozvoj a apoštolské závazky), ve kterých jsou věřící naprosto svobodní, a kde usilují o svatost na cestě kterou si zvolili.

Pomáhá obyčejným lidem žít jejich křesťanské povolání v jejich každodenních úkolech tím, že jim poskytuje duchovní pomoc a formaci, kterou k tomu potřebují. Rozšiřuje vědomí univerzálního povolání ke svatosti - zásadní myšlenku, že každý člověk je povolán Bohem, aby se stal svatým - zvláště skrze svou každodenní práci a běžné povinnosti. Tento cíl sledují duchovní cvičení, ranní a večerní rekolekce, kurzy filosofie a teologie, osobní duchovní vedení, nejprve pro členy, ale také pro všechny ostatní, kdo chtějí využívat tyto duchovní služby. Základní apoštolská práce Opus Dei je starat se o své členy jako o svobodné osoby, které ve svých osobních aktivitách jednají z vlastní iniciativy a na vlastí zodpovědnost. Jsou zde také korporativní díla ve kterých má Opus Dei na starosti duchovní a doktrinální aspekty. Jsou to většinou neziskové organizace, které poskytují vzdělání, charitativní nebo podobné služby. Jsou to většinou konferenční centra, školy a univerzity, studentské koleje, dětské kluby, zemědělské školy a zdravotnické kliniky.

Největší část z nich dělá svou profesionální práci, žijí ve svých rodinách stejným společenským životem jako každý jiný a dělají přesně to co by dělali, kdyby nebyli členy Opus Dei. Duch Opus Dei je podporuje, aby tyto každodenní úkoly přinášeli Bohu, sloužili lépe svým rodinám, přátelům a společnosti. Touto cestou se cvičí v křesťanských ctnostech a skrze jejich práci a ostatní každodenní aktivity podporují ostatní, aby dělali totéž. Aby toho dosáhli, chodí ke svátostem, mají vyhrazený určitý čas každý den na osobní modlitbu, duchovní četbu a jiné úkony zbožnosti. Cvičí se v křesťanské sebekontrole, zvláště v malých věcech - v práci, v rodinném životě tím, že dávají přednost ostatním, že se soustředí na maličkosti a tak dále. Účastní se každý rok duchovních cvičení a hodin nebo kurzů o jejich víře a o různých aspektech podporujících jejich vnitřní život.

Členové jsou aktivní v jakékoliv čestné činnosti. Jako všichni křesťané a všichni dobří občané projevují členové Opus Dei aktivní zájem o společné dobro, ačkoliv velká část z nich nejsou politicky aktivní profesionálně. Jaké laici jsou povoláni k tomu, aby dávali do souladu jejich světské aktivity s přirozeným morálním řádem. Ti co se stali aktivními politiky to dělají aniž by tím jakkoli reprezentovali Opus Dei, s osobní svobodou a odpovědností. Řídí se osobním přesvědčením a zodpovídají za sebe stejně a stejným způsobem jako kdokoli jiný. Opus Dei nemá žádný zájem na politické činnosti svých členů ani za ni nenese žádnou odpovědnost.

Ne. Jakýkoliv druh tajnosti je zásadně zakázán statuty, kterými se Opus Dei řídí. Ve skutečnosti kolegové, přátelé a známí členů budou vždy vědět o jejich členství, protože jim to řeknou, zvláště když žijí svou víru. Ale členové nemají zájem, aby bylo jejich členství zveřejňováno, protože osobní úsilí laiků o svatost v Opus Dei je něco osobního, je to součást jejich osobního života.

Ne. Úloha Opus Dei a jeho zájmy se striktně týkají duchovní a apoštolské oblasti. V žádné otázce ve které církev nedefinuje jasnou pozici (například v rozsáhlé většině politických, sociálních a ekonomických otázek) členové Opus Dei jednají jako ostatní katoličtí občané. Uskutečňují vlastí plány v tom co se jim zdá nejlepší s úplnou svobodou a nezávislostí. Opus Dei nikdy nemůže zasahovat a nezasahuje.

Opus Dei se dostává velké chvály zevnitř i zvnějška Katolické církve. Dosud je to ale nová instituce církve. Jako jiné nové organizace, je i Opus Dei, někdy nepochopeno. Tato kritika bývá někdy vyvolána pro velkou věrnost Papeži, biskupům a Katolické víře. Jindy je zdrojem nedorozumění, opravdového nebo domnělého, nepochopení základních charakteristik Opus Dei, jako jsou: nepochopení, že ve společenských, politických, rodinných, ekonomických a profesionálních otázkách jednají členové podle svého osobního přesvědčení s úplnou svobodou a osobní odpovědností; nebo nepochopení rozdílu mezi tajemstvím a soukromím, což jsou naprosto odlišné věci; nebo neschopnost rozlišovat rozdíly mezi světskými nebo laickými podmínkami členů na jedné straně; a kanonickým stavem zasvěceného života a jeho aspekty na straně druhé. Někdo dobře obeznámený s historií bude těžko překvapen, když objeví dohady kolem relativně nové instituce v církvi. Ve skutečnosti Ježíš Kristus opakovaně nabádal své učedníky aby byli na takovou kritiku připraveni.